Proč bych již nechtěl pracovat v Německu, aneb jak studijní stáž změní člověku názor.

Kdyby se mně někdo ještě před jedním či dvěma roky zeptal, kde chci v budoucnu zahájit svoji kariéru lékaře, bez dlouhého přemýšlení bych mu odvětil, že rozhodně v zahraničí, a to nejspíše v Německu..

Důvody byly prosté – lepší finanční ohodnocení, zdokonalení se v cizím jazyce a nasbírání profesních zkušeností. Po několika zkušenostech ze stáží v zahraničí, především v Německu, a možná i díky přibývajícím rokům a s tím spjatými změnami životních hodnot, však dnes hodnotím poněkud jinak.

Je asi v lidské přirozenosti nadávat na vše kolem nás a přehlížet ty dobré věci a vymoženosti, kterých se nám (automaticky) dostává. Člověk, pokud nemá s čím srovnávat, je začne považovat za samozřejmé a vůbec se nad nimi nepozastavuje. Je to tak koneckonců asi i dobře, člověk musí být primárně s něčím neustále nespokojen, aby měl potřebu a snahu věci kolem sebe vylepšovat. Občas však neuškodí, zastavit  se a podívat se na vše s nadhledem a v souvislostech. O jeden takový náhled se pokusím a jelikož studuji medicínu, bude se týkat především tohoto oboru.

Poslední část svého studia na lékařské fakultě jsem se rozhodl strávit studijním pobytem v univerzitním městě Freiburg v západním Německu, nedaleko hranic se Švýcarskem a Francií. Toto město jsem si vybral zejména na základě referencí a osobních doporučení od starších spolužáků, kteří ve Freiburgu studovali již přede mnou. Freiburg je bezesporu krásné město, obklopené malebnou přírodou, vstupní bránou do Schwarzwald, pohoří poněkud podobnému naší Šumavě. Co mě po příjezdu však nejvíce překvapilo, bylo množství cyklistů a všude možně zaparkovaných kol. Podle tamních statistik tvoří kolo až 30% dopravních prostředků ve Freiburgu. Hned jsem si tedy jedno použité za pakatel také opatřil a rozhodně jsem nelitoval. Za celou dobu jsem do tamní MHD nastoupil jen dvakrát. Ač se mi po Německu nijak zvlášť nestýská, toto cyklistické nadšení je jedna z výjimek.

Nyní však již k mým stážím a medicíně. Hned první den mé výuky jsem byl poněkud zaskočen, že jsem byl přidělen do skupiny asi čtyřiceti německých studentů, mezi nimiž nebyl žádný Erasmák či jiný zahraniční student. Když jsem se v naději, že tu nejsem úplně sám a že tu přece jen nějakého Erasmáka či Erasmačku najdu, pokusil oslovit tři 'neněmecky' vypadající Asiatky sedící za mnou, a zeptal se jich, zda tu jsou také na Erasmu, poněkud rázně a plynulou němčinou mi odvětily, že tu na žádném Erasmu nejsou a že tu studují již od prvního ročníku. Tak jsem holt většinu seminářů a stáží v nemocnici odchodil jen s německými studenty, což se posléze ukázalo býti výhodou. Měl jsem tak možnost proniknout více do jejich komunity, udělat si nějaké známosti a především mít možnost porovnávat.

Z referencí a závěrečných zpráv studentů, kteří byli v Německu přede mnou, jsem měl dojem, jak je tamní výuka dokonalá a  jak u nás funguje špatně. Sám jsem tento názor zastával a když jsem mohl něco na naší výuce zkritizovat a kopnout si do ní, tak jsem si kopl. Nyní jsem však již v kritice mírnější. Němci mají bezesporu lepší praktickou výuku, mají více stáží a jsou po škole lépe připraveni začlenit se do nemocničního provozu. O tom není pochyb. Vypovídá o tom i množství stáží, které musí tamní studenti odchodit. Konkrétně mají minimálně 4 měsíce tzv. Famulatur a v posledním ročníku pak navíc již celý akademický rok v nemocnici pod dohledem pracují. Mají jasně vymezené kompetence, určeno co student může a co nemůže vykonávat, a toho se drží. Naproti tomu my stáží nemáme ani polovinu těch německých. Co se však výuky týče – seminářů a přednášek, ty, řekl bych, máme my lépe koncipované. Například v anesteziologii, kde my máme 14 dní povinných seminářů a stážování, a to v dobré kvalitě, na německé škole měli jen 4 dny, a z to jen 2 dny povinné. Koho anesteziologie tedy nezajímala, nemusel jí být vůbec políben. A takto to němečtí studenti mají s většinou menších předmětů. Teoreticky tedy lze třetí až pátý ročník jen tak nějak odchodit, aniž by se člověk skutečně něco naučil. Navíc drtivá většina zkoušek je tam písemných, mezi studenty kolují vynesené testy, což na kvalitě také nepřidává. Naproti tomu u nás je většina zkoušek ústních, student tedy musí látce alespoň bazálně rozumět, aby ji byl schopen před zkoušejícím reprodukovat. Troufám si tedy tvrdit, že výuka je u nás alespoň do pátého (předposledního) ročníku lepší, student odstážuje na více odděleních a klinikách, je donucen se naučit poměrně podrobně od všeho něco a má tak na konci lepší teoretický základ. Dokonce si troufám také tvrdit, že české lékařské fakulty produkují lépe teoreticky vybavené studenty. Bohužel nám chybí ta praktická část, zejména v posledním ročníku. Myslím, že by nebylo na škodu, umožnit studentům odstážovat předstátnicové stáže v nefakultních nemocnicích, mohli by tak teoreticky i částečně posílit zdravotnický personál. Snad se tento aspekt v budoucnu zlepší.

Člověk však nežije jen prací, proto bych se rád rozepsal i o životě mimo nemocnici a univerzitu. Jak jsem již v úvodu načrtl, život v Německu není tak moc rozdílný od toho našeho, alespoň co se životní úrovně týče. Ano, je pravda, že třeba i na vesnicích jsou skoro všechny domy moderní, upravené a daleko častěji mají v garáži zaparkovaného nějaké Porsche. Není to však tak do oka bijící. Navíc když vezmu v potaz, jak se Česko proměnilo za posledních deset patnáct let, musím říct, že tyto rozdíly už nejsou tak markantní. V čem však spatřuji rozdíl, tak je politické myšlení a veřejné dění. Jako pravicově smýšlející člověk, spatřující ideály v klasickém libertarianismu - ve svobodě člověka, svobodě slova a minimální byrokracii (s ideálně minimálním státním aparátem), byl pro mě pobyt v Německu z tohoto hlediska poněkud rozčarováním. Možná je to můj pocit (a svoji roli hrají i další faktory), ale u nás v Česku si připadám daleko svobodnější. Svoboda je přitom hodnota, která je pro mě velice důležitá. Člověk si například pustil libovolný německý diskusní pořad a vždy měl z něho pocit, že existuje jen jediný správný názor, a pokud někdo vystupoval v diskusi proti, což mnohdy ani nebývalo, měl proti sobě velký zástup oponentů z řad dalších hostů, moderátora a jednostranně zaměřeného publika.  Nemluvě pak o německých médiích, které také denně chrlí tu svoji pravdu o jediném a správném moderním liberalismu s progresivním levicovým, multikulturním a feministickým viděním světa. Chápu, že si Německo prošlo určitým historickým vývojem a že mají tedy tendence vše, co nějakým způsobem souvisí s nacionalismem, automaticky odsuzovat. Přiklánějí se však pak zcela zaslepeně k druhému extrému – internacionalismu. Myslím, že by neuškodil poněkud méně aktivistický a trochu více kritický způsob náhledu na věc.

Proč bych nyní již nechtěl pracovat v Německu? Člověk si v zahraničí začne všímat věcí, které před tím přehlížel. Nedávno jsem někde náhodou četl citát, že člověk je doma tam, kde je nejvíc svůj. A to je asi ten hlavní důvod. Za celou dobu pobytu v Německu jsem si tam prostě nepřišel tak dobře jako doma. Jiný jazyk, jiný humor (pro mě tak důležitý), jiná nátura, jiné smýšlení atd.  Jako zkušenost je pobyt v zahraničí rozhodně k nezaplacení, ale abych se tam na trvalo stěhoval, na to se tu máme doma až moc dobře.