Sólo putování na motorce Balkánem (cestopis s fotkami, 3. poslední díl)

O tom jaké je cestování na motorce sám, mé postřehy a porovnání zemí - Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Bosny, Černé Hory, Albánie, Severní Makedonie, Řecka, Maďarska a Slovenska. A konečně o tom, že všude dobře, ale doma nejlépe.

Den 10 (Konečně Albánie, pěkný levný bordel!)

Cesta: Gusinje – Koplik – Theth – Shkoder – Sushe-Kruje - Durres – Sunset camping u Durres

Ranní balení tentokrát netrvalo dlouho, přece jen jsem odjížděl z hotelu a nemusel tak skládat stan. Jojo, ten komfort má něco do sebe. Rozhodnut pokračovat dál v cestě, počasí nepočasí, vyrazil jsem k hranicím. Na hranicích však menší komplikace. Vedle pasu chtěl borec kromě malý techničáku, který jsem mu obratem předal, i zelenou kartu. Za celou dobu ji po mně nikdo nechtěl a já si až tady uvědomil, že ji s sebou nemám. Borec anglicky neuměl skoro vůbec, tak domluva byla poněkud krkolomná. Pustit dál mě zjevně moc nechtěl, celou dobu blekotal něco o Tiraně (hlavní město Albánie). Všechno jsem mu odkýval, zdálo se, že mě pomalu pouští. Jak jsem odjížděl, ještě furt za mnou hulákal a žvatlal něco o Tiraně. Zjevně chtěl, abych tam zašel někam do pojišťovny. Ha..to určitě.. :-) Nakonec jsem si uvědomil, že zelenou kartu mám v elektronické podobě v telefonu, když ji pak o několik dní později opět na hranicích vyžadovali, stačila jim tato elektronická forma.

Dále jsem si to štrádoval po známě SH20 směrem ke Kopliku. Už hned za hranicemi jsem měl možnost poznat, o čem jízda na silnici v Albánii je. Každou chvíli mi cestu blokovala stáda nejrůznějších zvířat, nejčastěji koz a krav. Lidé často zdravili a mávali. Toto mě doprovázelo po celou dobu cestováním Albánií. Cíl cesty měl být Theth, odtud pak pokračovat již po šotolině až do Prekalu a zpět do Kopliku. Po zkušenostech ze Slovinska a z Bosny jsem však původní plán opustil a vydal se radši z Thethu po vyasfaltované silnici zpět do Kopliku. V horách mělo být v následujících několika dnech spíše deštivo. Nějaký trek tedy taky nebyl moc realistický. Proto jsem opět trochu upravil plány a pokusil se počasí utéct zajížďkou k moři. Že mu uteču byla však bláhová představa, po chvilce mě dohonilo. Ale to už jsem byl naštěstí ubytovaný.

Vyhledal jsem si kemp kousek od města Durres (Sunset camping). Na albánské poměry poněkud drahý, za noc 12 E, večeře také nebyla úplně z levného kraje. Po chvilce mi došlo, proč tomu tak je. Od majitelku kempy, původně Angličanky v současnosti žijící v Ženevě ve Švýcarsku, jsem se dozvěděl, že kemp teprve rozjíždí. Pozemek zde v Albánii vlastní už přes 20 let, původně chtěli postavit hotel, to jim však úřady v Albánii nepovolili, proto se rozhodli pro kemp. Na důchod jistě skvělá investice. Kemp zjevně cílí spíše na na zahraniční klientelu, zejména turisty z Německa a dalších západních zemí. Obecně všude v kempech bylo plno Němců s karavany a obytnými vozy. Během expedice po Balkánu jsem tak měl několik příležitostí oprášit svou němčinu. Němci mají obecně docela dobrý a pro zaměstnance velice výhodný systém, kdy si se svým zaměstnavatelem mohou, a zpravidla tak i činí, domluvit třeba i rok placeného volna (Sabbatjahr). Jsou sice placeni po nějakou dobu úměrně nižší částkou, ale to Němce asi zas tolik netrápí. Po Balkáně jsem jich tedy potkal kupu. Hned po angličtině je němčina rozhodně druhý nejvyužívanější jazyk tam.

Den 11 (Přesun zpět na sever)

Cesta: Sunset camping - Durres- Tirana – Klos – Burrel – Rreshen – Puke - Koman

Dále se povalovat u moře se mi nechtělo, přece jen hory mám o něco radši. Předpověď počasí nebyla optimální, ale rozhodnul jsme se to risknout. Ráno opět již rutinní balení. Namířeno směr Komani na severu v albánských Alpách, tentokrát cesta nikoli podél pobřeží, avšak přes vnitrozemí. Stačilo opustit chaotickou a hektickou Tiranu a člověk se zas náramně bavil. Vnitrozemí Albánie má daleko větší kouzlo, není tam takový provoz a člověk se daleko spíše setká s tradičním způsobem žití v Albánii. Projížděl jsem opět zapadlými vesničkami chudého albánského venkova, po silnici se potulovali krávy, kozy, koně, psi a ostatně všechno co mělo alespoň 2 nohy. Lidé z vesnic mávali a zdravili. Projížďka se tak stala opravdovým potěšením. Navzdory mému očekávání se nějaký větší offroad nekonal. Byly úseky, kde silnice byla v dosti špatném stavu, pár kilometrů silnice nebylo vyasfaltovaných, ale vesměs to celkem šlo. V Komani jsem se ubytoval v kempu Natura. Opět vřele doporučuji. Cena ubytování 5 E, levné jídlo i pití, velice sympatický majitel kempu. V kempu jsem se opět setkal s řadou cestovatelů, večer tak padlo pár piv, pár raki /albánská kořalka/, o zábavu bylo tedy postaráno. Z Komani jsem se měl další den trajektem po řece Drini dostat do východní části vnitrozemí, do města Fierze, a odtud pak už na motorce do národního parku Valbones.

Den 12 (Východ Albánie)

Cesta: Komani - Fierze - Valbone - Bajram Curri - Kukes - Peshkopi

Ráno v 9 jsem měl nasedat s motorkou na trajekt, času tedy bylo požehnaně, standardně jsem se budil už před 7. hodinou. Z Komani do Fierze odjížděly v tu dobu 2 trajekty. Že organizace a business není Albáncům zrovna vlastní jsem se mohl přesvědčit i tady. Jeden trajekt narvaný úplně k prasknutí, druhý trajekt nebyl ani poloprázdný. Důvodem byl nejspíše fakt, že na ten přeplněný trajekt se daly zakoupit lístky na docela pěkně vypadajících webových stránkách, kdežto ten druhý trajekt neměl webové stránky pro jistotu vůbec. Cena obou trajektů byla stejná, tedy 30 E /v ceně i přeprava motorky/. Aby se všechna auta a motorky na přeplněný trajekt narvaly, musel trajekt odjíždět s otevřenou nájezdovou rampou. Celé to vypadalo poněkud komicky.

Očekávání z plavby na trajektu byla asi o trochu větší. Cesta trvala něco málo přes 3 hodiny a zas takový zázrak to podle mě nebyl. Příroda okolní byla sice krásná, ale celkový dojem poněkud kazily všudepřítomné odpadky v řece. Čas jsem si krátil kecáním s 2 Kanaďany a 1 Holanďanem. Holanďan vyprávěl o svých zážitkách z cest, má procestovaný takřka celý svět. Kde na to ti lidé berou čas a peníze je mi stále trochu záhadou.

Ve Fierze jsme se vylodili asi o půl 1 odpoledne. Dále jsem si to pak podle plánu štrádoval asi hodinu do vesnice Valbones nacházející se ve stejnojmenném pohoří /stejně tak název národního parku/. Původně zamýšlená jednodenní pauza a trek v horách opět nebyl moc reálný, neboť mělo další den zase pršet. Atmosféra vesničky Valbones a okolní krajina byly však úchvatné, že se mi odtamtud odjíždělo poměrně těžko. V tuto chvíli jsem měl menší rozvahy, kam dál zavítám. Nic konkrétního jsem naplánovaného neměl a už jsem byl z každodenních balení a přejezdů poněkud unaven. Počasí navíc bylo opět takové nepředvídatelné. Potřeboval jsme se někde připojit k internetu, na chvíli se zastavit a rozmyslet se, co dál. Zastavil jsem se tedy v nějaké kavárně ve městě Bajram Curri. Po chvilce rozvah rozhodnuto. Zamířím dále na jih a procestuji východ Albánie. Cesta tedy dále pokračovala po krásné klikaté silnici v horách až do města Kukes a odtud pak dále na jih až k městu Peshkopi, kde jsem vyhledal nocleh. Přes aplikaci Park4night, která se mi docela osvědčila, jsem vyhledal menší kemp přímo ve městě. Spíš než kemp bych to však nazval přenocování u někoho na zahradě. Majitelka domu byla velice pohostinná, za malý peníz jsem tak dostal velice dobrou a bohatou večeři. Po večeři s narvaným břichem jsem se šel ještě pěšky projít do centra města načerpat atmosféru nočního albánského vnitrozemského městečka. Všude kolem pobíhali potulní osamělí psi. Nejprve jsem z nich měl respekt, ale nakonec jsem se i já, po zjištění že je zjevně vůbec nezajímám, otrkal. Tito potulní psi jsou obecně fenoménem Balkánu. Člověk na ně narazí všude, ať ve městě, tak v přírodě někde v horách. Na motorce jsem s nimi neměl takový problém. Asi dvakrát se po mě pastevečtí psi ohnali, ale jednalo se spíš o takové vyhrožování či varování než o seriózní napadení. :-)

Den 13 (Albánií dále na jih až k Ohridu a do Severní Makedonie)

Cesta: Peshkopi – Librazhd – Prrenjas – Ohrid – Stenje – Korce – kemp u Korce

Další den bylo v plánu pokračování dále na jih. Odjezd z Peshkopi asi o půl deváté ráno, žádný kvalt. Cesta se ubírala nejprve v klidu. Pak však opět neplánovaný asi 30 km úsek šotolinovým offraodem až do města Librazhd, naštěstí poměrně sjízdným. Na mapách úsek cesty značen jako silnice, ona to silnice byla, ale nikoli vyasfaltovaná. Naštěstí počasí bylo optimální, bylo ještě dopoledne, nikam zvlášť jsem se nehnal, proto jsem si projížďku po šotolině mohl náležitě užít. Za celou dobu tam byly asi 3 momenty, kdy jsem měl poněkud namále a mohl opět z motorky spadnout. Naštěstí tomu tak však nebylo. Po 30 km pak opět asfalt a já mohl přidat plyn a dále pokračovat k jezeru Ohrid.

Doprava poněkud zhoustla, nic však proti tomu, s čím se člověk setká na západě Albánie kolem hlavního města. K Ohridu jsem dorazil docela časně ještě někdy v poledne. Očekávání byla možná opět malinko větší. Ohrid a vedlejší jezero Prespa jsem procestoval zejména z východní strany, tedy ze Severní Makedonie. Mohl jsem tak krátce navštívit další zemi Balkánu. I zde platilo, že jakmile člověk překročil hranici, nacházel se opět v naprosto odlišné zemi. V Severní Makedonii se mluví slovanským jazykem a je tam znát I slovanská kultura. Severní Makedonie tedy tak působí poněkud méně exotickým dojmem než Albánie. V Severní Makedonii jsem si projel NP Galichica, za vstup do parku jsem musel zaplatit asi 2 Eura. Pěkná příroda, Durmitor je však hezčí, alespoň na motorce. Dále jsem pokračoval opět k albánským hranicím. Ještě před jejich překročením jsem se však zastavil v restauraci v příhraničním městě Stenje. Tam jsem narazil opět na velice sympatické rakouské motorkáře na starých BMW cendurech (cestovní endurech). Kecali jsme spolu asi hodinu. Jelikož moc neuměli anglicky, mluvili jsme tedy německy, museli se však obrnit jistou dávkou tolerance, neboť moje němčina se za poslední 3 roky poněkud vytratila. :-) Byli to však opravdu sympatičtí pánové a i přes moje koktání se jednalo o velice příjemné posezení. Cestu z restaurace zpět na hlavní silnici jsem si chtěl zkrátit, proto jsem najel na v mapách značenou polní cestou. Opět chyba! Polní cesta se někdy ve dvou třetinách rozdvojila na 2 velice těžko identifikovatelné cesty velice obtížně sjízdné pro plně naložené cestovní enduro. Nezbývalo než se na uzoučké cestičce potupně obrátit a jet zpět, což také není vždy úplně jednoduché. Tentokrát se zadařilo bez komplikací. Po překročení makedonsko-albánských hranic jsem dál zamířil jihem Albánie do města Korce. Nocleh jsem vyhledal opět na zahradě, kterou majitel oficiálně nabízel jako kempovací místo. Volba to byla opět skvělá. Majitel kempu, Vasyl, ačkoli neuměl anglicky ani německy skoro ani ceknout, byl velice sympatický týpek. S ním, jeho poměrně velice pohlednou manželkou a dalšími 2 cestovateli, tentokrát pro změnu opět z Německa, jsem kecali a pili až do pozdních nočních hodin.

Den 14 (Stádo krav blokující cestu do Řecka)

Cesta: kemp u Korce – Leskovik – Konitsa – Kakavie – Sarande – Ksamil (kemp Sunset)

Plán na další den byl jasný. Podívat se do Řecka! Dle mapy.cz jsem víceméně náhodně vybral trasu v řeckých horách, kterou jsem chtěl za jeden den absolvovat. Čekalo mě asi 300 km a jelikož jsem z kempu odjížděl relativně pozdě, času nebylo úplně nazbyt.

Počasí bylo opět nevyzpytatelné. Ve vedru jsem opakovaně sundával a navlékal nepromok, což je poněkud otrava. Těsně před řeckými hranicemi se mi naskytla menší komplikace na silnici. Cestu mi dočista zatarasilo obrovské stádo krav a jejich 3 psí kumpáni. Projet zcela bezpečně na motorce se úplně nedalo. Musel bych stádo rozehnat, což se mi v přítomnosti 3 pasteveckých psů úplně nechtělo. Objíždět cestu se zajížďkou asi 70 km se mi už tuplem nechtělo. Rozhodl jsem se tedy počkat na nějaké projíždějící auto, které by mi jako ledoborec probouralo cestu. Čekal jsem asi 10 minut a žádné auto nikde. Do toho se počasí neuvěřitelně měnilo, chvíli pršelo, pak zase pražilo slunce, neustálé navlékání a svlékání nepromoku už mě unavovalo. Naštěstí asi po 20 minutách auto s francouzskou SPZkou. Využil jsem situace, vzal za plyn a s odstupem asi 20 m se držel auta. Nutno však říct, že ani auto nemělo lehký úkol. Na krávy troubilo hlava nehlava a krávy jen “hloupě” čuměly a bečely. Řidič auta si tedy cestu musel doslova prorazit a to tak, že do krav musel autem narážet. Až pak se tak nějak ležérně odhodlaly mu uhnout. Byl to docela komický pohled. Já se držel pěkně za autem a mohl tak nyní již relativně v bezpečí projet.

V Řecku jsem se zastavil ve městě Konitsa na řeckou kávu (typický turek!) a nějaký dezert. Ceny v Řecku oproti Albánií astronomické. Cena benzinu (v půlce června 2022) 2,6 Euro. Pro porovnání Rakousko v tu dobu asi 1,8 E, Německo 1,9 E, Česko 1,8 E, Slovinsko 1,5 E (!) a Chorvatsko, Bosna a Severní Makedonie někdy mezi 1,7-1,9 E. Cena 2,6 Euro už je poměrně slušná soda. Cena dezertu (zákusek kataifi) 4,5 Euro je poměrně také na můj vkus dost. Nicméně posezení v kavárně v centru města Konitsa jsem nelitoval. Město na mě dýchlo opět specifickou atmosférou, úplně jinou než je například ta v Albánii. Miluju knihu Řek Zorbas a v každém Řekovi jsem si Zorbu představoval. Působilo to tam na mě velice sympaticky. Město je postaveno poměrně dosti atypicky. Samotné centrum města se nachází v dosti prudkém krpálu, vyjet tedy z hlavní silnice do centra města nebyl docela jednoduchý úkol. Nedokážu si představit řecké důchodce, co chodí pěšky do centra města. Vyjít takový krpál vyžaduje poměrně značnou fyzickou kondici.

Čas je neúprosný a nezbylo než se vydat dál po naplánované cestě do řeckých hor. Daleko jsem však nedojel. Počasí se opět značně zhoršilo, z asfaltu se postupně vyklubala nehostinná šotolina, proto jsem to radši po cca 70 km otočil, původně zamýšlenou cestu přes město Filiates zrušil a cestu do Albánie si tak značně zkrátil. Jen co jsem překročil hranice a mířil směrem ke městu Gjirokaster, přede mnou v dálce se objevila dosti tmavá mračna a blesky. Vzhledem k tomu, že jsem měl opět přejet přes hory, abych se dostal k albánskému pohoří, kde jsem měl v plánu přenocovat, dělalo mi to malinko obavy. U vesnice Jorgucat jsem se napojil na silnici SH99 a zamířil na západ do hor. Dešti a bouřce jsem unikl jen tak tak. Hnala se těsně za mnou ze severovýchodu na jihozápad. Bouřce jsem tedy doslova ujížděl. Působilo to docela magicky. :-) 

Do Sarande jsem dorazil večer. Mapy.cz opět nezklamaly, nabídly mi zkrácení cesty, kdy se jednalo opět o poměrně hardcore offroad. Ten jsem nakonec bez újmy na zdraví mém i motorky úspěšně absolvoval a mohl tak začít ve městě Sarande někde u pobřeží hledat nocleh. První kemp se mi tedy vůbec nezamlouval. Stan se dal postavit jen na betonu, všude kolem kupa lidí, kemp v podstatě v centru města. Musel jsem se porozhlídnout po něčem jiném. Nakonec jsem zamířil ještě více na jih do města Ksamil, kde jsem to nakonec zapíchnul v kempu Sunset (stejný název jako ten u Durres). Cena ubytování 5 Euro (oproti 12 E u Durres). Večer jsem si zašel do poměrně nóbl restaurace a opět si objednal nějaké plody moře.

Den 15 (Podél albánského pobřeží až ke městu Berat, městu tisíce oken)

Cesta: Ksamil - Sarande - Himare - Vlore - Fier - Berat - Polican - Corovode - Berat

Nyní jsem již plánoval pomalu se přibližovat k severu. U mě však slovo pomalu moc nefunguje, takže jsem se přibližoval poměrně dosti rychle. Známá panoramatická cesta podél západního pobřeží přes města Sarande, Himare a Vlore byla pěkná, avšak opět moje očekávání byla možná trochu větší.

Z Vlore jsem to zamířil přes město Fier do Beratu. Od Beratu na jih přes města Pollican a Corovode se táhne kaňon vzniklý erozí řeky Osum. Kousek za městem Corovode měl být free camping a jelikož už mi došly všechny albánské bankovky a vybírat peníze se mi již nechtělo, bral jsem ho jako seriózního kandidáta na nocleh. Po celou dobu jsem v Albánii ujížděl bouřkám a nyní tomu nebylo jinak. Opět jen co jsem dojel do kempu, začalo pršet. Do kempu jsem navíc dorazil relativně brzy, cca kolem 15. hodiny a stavět stan se mi ještě nechtělo. Rozhodl jsem se proto obrátit a vyhledat kemp někde v Beratu. Z celé cesty už jsem byl dosti unaven, za tento den jsem měl najeto již přes 400 km v teplotách přes 30 stupňů celsia. Asfalt zde byl navíc neuvěřitelně kluzký. Celkem třikrát se mi v zatáčce smeklo přední kolo, po každé se mi podařilo motorku narovnat, takže k nehodě naštěstí nedošlo. Byl jsem z toho nicméně dosti rozladěn. Že člověk upadne někde v offroadu, s tím počítá. Na vyasfaltované silnici je to však něco jiného.

Do Beratu jsem dojel již značně vyčerpán. Kemp jsem vyhledal nějak náhodně na mapy.cz. V kempu mě hned přivítali 2 milí Švýcaři, s kterými jsem následně strávil zbytek dne. Prošli jsme společně město Berat, které je skutečně půvabné. Přezdívá se mu město tisíce oken. Při pohledu na fotku pochopíte proč. Dále jsme zašli společně na večeři, trochu popili, pokecali a něco málo před půlnocí šli spát.

Den 16 (Opět Durmitor)

Cesta: Berat – Durres – Skhoder – Podgorica - Žabljak

Ráno docela bolehlav, přece jen jsme předešlý večer něco vypili. V kempu jsem se ještě při balení věcí zakecal s kolegou motorkářem, mladým Němcem někde kousek od Drážďan. Cestuje s přítelkyní, on na KTM Super Adventure 1290, ona na nějakém lehkém cestovním BMW. A nebyl by to správný Němec, kdyby necestoval alespoň jeden rok. :-) Vzájemně jsem si pochválili motorky a předali pár rad /rady tedy padaly spíše z jeho strany, já zas tolik zkušeností nemám/. Doba balení se mi tak z 1 hodiny prodloužila asi na 2 a půl. Nicméně odjížděl jsem s dobrou náladou, že jsem opět narazil na skvělé lidi. Nyní již jsem opouštěl Albánii, zamířeno jsem měl zpět do Durmitoru, který jsem si tak zamiloval.

Ubytoval jsem se na stejném místě jako minule /Kemp Razvršje u Žabljaku/ a večer zašel do stejné restaurace /Podgora/. Den jsem si navíc zpříjemnil během kolem Černého a Zminjeho jezera. Na mapě to vypadá jako pohoda jahoda, ale nakonec to byl poměrně slušný trailový běžecký zážitek.

Večer opět večere v osvědčené restauraci Podgora ve městě Žabljak. Nezklamali! :-)

Den 17 (Sarajevo a první nesympatický člověk na cestě)

Cesta: Žabljak – Trsa – Trnovo - Sarajevo

Odjezd z Durmitoru opět cca kolem 9. hodiny. Dnešní cíl Sarajevo. Cesta tedy nebude dlouhá. Ráno ještě projížďka Durmitorem a dále směrem na sever k Sarajevu. Město Sarajevo se nachází v horách, je tam tedy alespoň v červnu velice příjemná teplota narozdíl například od Mostaru, který leží v údolí. Celé místo působilo opět takovou zvláštní atmosférou. Na pozůstatky války z let 1992-1995 v Sarajevu narážíte neustále.

Kemp jsem vyhledal kousek od centra města, opět se jednalo o přespání na zahradě. Ubytoval jsem se v kempu Olywood poblíž hradu Zlatiště, který nabízel pěkný výhled na celé město. Majitel kempu však na mě po celou dobu působil dosti nesympaticky, rádoby drsňák, neochotný a netaktní. To jen tak, že člověk na cestách nemusí narazit jen na dobré lidi. Celkový dojem z kempu tedy spíše negativní. Odpoledne jsem měl celé volné, tak jsem využil situace a šel projít centrum města. Z kempu jsem se musel vydat z prudkého kopce dolů. Celých 30 minut jsem jen sestupoval z kopce. Na cestu zpět z centra do kempu jsem se tedy moc netěšil. Po celou dobu jsem se setkával s rozstřílenými zdmi, stopami po palbě samopalem.

Centrum města nenabízí nic vyloženě úchvatného /tedy alespoň co jsem měl možnost vidět/, přece jen vás město zaujme, má něco svého ve vzduchu. Večer jsem si zašel ještě do kina na Top Gun. Mohl jsem jít možná spíše do muzea, uznávám, že tohle nebylo zrovna úplně “bosenské”, ale chtěl jsem tak udělat, tak jsem tak udělal. :-) Celkový dojem z filmu byl možná i díky specifické atmosféře města Sarajevo dobrý a to rozhodně nejsem Cruisův skalní fanoušek. Večer kolem deváté hodiny výšlap kopce zpátky do kempu, kdy jsem spolehlivě spálil všechny kalorie čerstvě nabyté vydatnou večeří, litrem koly a ohromným kýblem popcornu. V kempu krátká nezbytná srážka s nesympaťákem, pokec s cestovatelkou, tentokrát pro změnu zase z Německa a zhruba o půlnoci jsem šel spát.

Den 18 (Místo Balatonu Bratislava)

Cesta: Sarajevo – Osijek – Szekszard – Balatonfuzso - Bratislava

Toto byl již spíše cestovní den. Už jsem se poměrně těšil domů, nikde jsem tedy moc nezajížděl a vydal se přímo k Balatonu, kde jsem chtěl vyhledat nocleh. V kempu v Balatonu však zavřeno, doporučili mi jiný kemp u Balatonu. Při pohledu na navigaci a zjištění, že za 2 hodiny jsem na Slovensku, jsem se rozhodl, že se místo slepého hledání kempu u Balatonu vyjedu směrem Slovensko a pokud na něco cestou narazím, přespím tam. Na nic jsem cestou nenarazil, proto jsem zakempil až na Dunaji v obci Čunovo hned pod Bratislavou. Dorazil jsem těsně po 8. hodině večer naprosto vyhladovělý. K mému zděšení, restaurace všude již zavřené. Mohl jsem tedy vytáhnout tuňáka a sníst ho s chlebem. Poslední den dovolené jsem však takto strávit nehodlal, proto jsem opět osedlal motorku a vydal se tentokrát nalehko /stan již postaven v kempu/ do centra Bratislavy hledat nějaký mekáč. Ten první byl však zavřený, pouze otevřené drive through. Druhý mekáč sice otevřený, jen co jsem však dostal jídlo, už mě pomalu vyháněli, že zavírají. Ach jo, ti to teda na Slovensku vedou! Najedený a spokojen odjíždím zpět do kempu v Čunovo ulehnout ke spánku.

Den 19 (Domov)

Tady se již nic zajímavého nedělo. V Bratislavě jsem se napojil na dálnici a zamířil směr Brno, cca v poledne jsem byl již doma v Litomyšli.

Celková spotřeba paliva 4L na 100 km, což je vzhledem k mé průměrné spotřebě 5,4 L na 100 km nádhera. Náklady skoro 3-týdenního výletu necelých 30 000,-. Zážitek naprosto skvělý. Původně jsem chtěl tábořit více na divoko, servis kempů mě však nakonec zlákal. Navíc měl člověk vice příležitostí potkávat lidi a seznamovat se. Na cestě jsem narazil na celou řadu velice zajímavých a inspirativních lidí. Jistě taková cesta člověka obohatí a dodá mu jisté zkušenosti. Pokud někdo váhá, jistě tedy doporučuji. :-)