Sólo putování na motorce Balkánem (cestopis s fotkami, 2. díl)

O tom jaké je cestování na motorce sám, mé postřehy a porovnání zemí - Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Bosny, Černé Hory, Albánie, Severní Makedonie, Řecka, Maďarska a Slovenska. A konečně o tom, že všude dobře, ale doma nejlépe.

Den 6 (Trápení v Bosně)

Cesta: Vrlika – Sinj – Livno – Kupres – Ramsko jezero – Prozor – Jablanica - Mostar

Idea byla taková, že po zkrácení si cesty ve Slovinsku a v Chorvatsku, se v Bosně opět napojím na TET /Trans Euro Trail, mapa legálních offroadových cest v Evropě/ a ten již až do Albánie neopustím. Jak naivní jsem byl. Jestli byl terén ve Slovinsku náročný, tak v Bosně byl už naprosto (pro mě) nesjízdný. Ale popořádku.

Natěšen na Bosnu, avšak s jistými obavami z neznáma, jsem ještě časně dopoledne překročil chorvatsko-bosenské hranice a zamířil k městu Kupres, kde jsem následně opustil komfort silnice a napojil se na zmíněný TET. Hned v prvních kilometrech komplikace, cesta se opakovaně rozdělovala v křižovatkách na několik dalších cest a má navigace nedokázala přesvědčivě ukázat, na které cestě právě stojím. Otáčení plně naložené 250kg motorky na lesní či horské cestě je něco, do čeho se vám zpravidla moc nechce. Ba co více – někdy se ani otočit nelze! Toto krkolomné a opakované manévrování na místě mě pomalu přestávalo bavit, do toho vedro jak v sauně a v okolí pobíhající psi mě také nedělali zrovna klidným. Ale dost kňourání, jede se dál!

První výjezd hory, hurá do toho! Pomalu opouštím Kupres a nabírám výškové metry. Tu se však cesta po šotolině začíná dosti nebezpečně zvedat, stoupání odhadem tak 10-15%, čím dál větší kameny a prudké zatáčky. Nezbývá než přidat na plynu, jestli totiž zpomalím, ztratím na kamenech rovnováhu a spadnu. Otočit se v takovém svahu taky nemohu, nezbývá než jet nahoru. Beru za plyn, projíždím další prudkou otáčku, v tom ztrácím rovnováhu a padám. No to mě potěš! Jak v tomhle terénu budu zvedat motorku a opět na ni nasedat? Po pádu si dávám 2 min na oddechnutí, než se pustím do akce zvedání a nasedání motorky, které zpravidla zaberou jistý čas a úsilí. Hodnotím terén, stav mé motorky /plná nálož, pneumatiky spíše na silnici/ a mé dovednosti na motorce a nezbývá než si přiznat, že tento kopec nevyjedu a že se budu muset obrátit. No jo – ale jak to v tomto terénu udělat? První poklusy o zvednutí motorky přijdou nazmar. Nejsem zrovna tintítko, něco málo váhy uzvednu, ale tentokrát to prostě nešlo. Hodnotím situaci a přemýšlím, co budu dělat, když motorku nezvednu. Budu ji asi muset opustit a vyjít hledat pomoc asi do 5 km vzdálené nejbližší vesnice. To se mi opravdu nechce, jdeme dále bojovat! Z motorky sundávám kufr a válec, v němž mám uložené zejména hadry a věci na kempování. Motorka je náhle o poznání lehčí. Asi na třetí pokus se mi ji podaří zvednout. Jedna věc je ji však zvednout, druhá a neméně komplikovaná je, jak na ní v tomto nehostinném terénu bezpečně nasednout a otočit se. Na postranní stojan ji dát nemohu, to by se opět skácela, musím s ní nějak popojet. Stojím tedy vedle motorky a beru za plyn snažíc se se ji dostat na rovnější profil. Po asi 10minutovém tragikomickém trápení se mi podařilo motorku postavit na postranní stojan, otočit a nasednout na ni. Zbývá sjet krpál dolů. Před měsícem jsem byl na enduroškole v Praze– tam mě učili, že se nemám dívat hned před sebe, ale tam, kam chci jet. Vzpomenu si na toto pravidlo a skutečně to funguje! Sjíždím kopec a již dále nepadám. Dole se opravdu oddychuji a děkuji Bohu, že jsem tohle nějak zvládl. :-)

Ani toto trápení mi však nebylo dostatečným ponaučením a TET jsem stále ještě definitivně neopustil. Rozhodl jsem se jen vynechat cesty, které jsou na mapě znázorněny přerušovanou čárou. Domníval jsem se, že tak pojedu po cestách, které jsou dobře sjízdné. Jak jsem byl opět naivní!

Po asi hodinovém úseku na silnici, kde si opět zkracuji cestu, se znovu napojuji na TET. Netrvalo tomu dlouho a opět v prudkém kopci padám, tentokrát poměrně i nebezpečně hned vedle prudkého svahu dolů. Motorku opět po nějakém tom trápení narovnávám. Stačilo však jen pár čísel a motorka se mohla zřítit desítky metrů dolů ze svahu. Tohle byla finální lekce. Více už se s TET trápit nebudu. Budu si cestovat jak se mi bude chtít a silnici již dobrovolně neopustím. Na Balkánu je to ovšem tak, že ať chcete nebo ne, nějaké překvapení vás na cestě stejně potká. Mapy.cz jsou skvělé, avšak občas mě navigují nějakou zkratkou, kterou bych snad nevyšel ani pěšky. I samotná poměrně vysoce frekventovaná silnice se vám náhle v Bosně změní na slušný offroad. Takže I když jsem opustil TET, terénu a offroadu jsem si i tak užil požehnaně.

Příroda Bosny je úchvatná. Přijde mi poněkud zelenější a vodnatější než ta v Chorvatsku. Po silnici se vám potulují krávy, koně nebo psi. Člověk si připadá skutečně vice jako součást přírody. Tohle jsem si opravdu užíval.

Dále již po silnici a vedru 35 stupňů Celsia jsem zamířil do Mostaru, kde jsem vyhledal kemp. Hned na kraji města jsem našel Neratva kemp, kde již bylo zaparkováno několik karavanů, vesměs všechno Němci. Večer při kontrole motorky jsem zjistil, že se mi povolil zadní držák kufrů. S majitelem kempu, sympatickým mladým cápkem, jsme se to usilovně snažili asi hodinu rukama narovnat. Bez úspěchu. Nezbývalo než další den vyhledat motoservis. Spát jsem šel poněkud rozladěn, jak to celé další den dopadne.

Den 7 (Mostar, oprava motorky a posezení s krajany v kempu)

Cesta: Mostar - Čitluk - Vodopády Kravica - Medjugorje - Mostar

Další den jsem na doporučení majitele kempu zavítal do motoservisu. Tam mě však odmítli se slovy, že jeden z kolegů onemocněl a že mají dnes hodně práce. Nezbývalo než se potupně vrátit zpět do kempu a hledat pomoc někde jinde. Opět na doporučení majitele kempu jsem zavítal k nějakému jeho známému, údajně důchodci, který si poradí se vším. Prý že mi na 100% pomůže. Na Google maps mi označil místo jeho garáže a ať se za ním vydám, že mě bude čekat. No to jsem teda zvědavý, jak tohle celé dopadne! :-) Mapy mě zavedly správně na místo určení. Hned na mě mával bosenský sympaticky vzhlížející důchodce. Anglicky a německy neuměl ani ceknout, dorozumívali jsme se tedy rukama a nohama a snad i trochu "panslovanštinou" (spíše tedy snahou o ni). K pomoci mu přišli další 2 kumpáni. Oprava šla poměrně těžce, celkově vzala asi 3 hodiny. Během té doby mě i nechali s nimi naobědvat. Opravdu sympatičtí lidé. Oprava se nakonec přece jen zdařila, borec však ještě musel zajet do obchodu koupit delší šrouby k připevnění. Cca ve 13 hodin jsem se přes rozpálený Mostar vrátil zpět do kempu.

V tomto počasí se mi již nikam vyjíždět nechtělo. Rozhodnuto. V Mostaru zůstanu další den. Budu mít aspoň čas na absorbování zážitků, odpočinek a plánování další cesty. Navíc se mi i ve zdejším městě líbilo. Rozhodl jsem se, že si město trochu projdu. To bych však nebyl já, kdybych vše nechtěl řešit co možná nejefektivněji. Místo chůze jsem tedy zvolil běh, ať toho vidím za daný časový úsek co nejvíce. Že je venku 35 stupňů Celsia mě zas tak netrápí. No běžet se moc nedalo, takže to nakonec byla přece jen procházka. :-) Město Mostar na mě dýchlo takovou exotickou atmosférou. Je zde již dosti cítit vliv Islámu. Na ortodoxní muslimy jsem však narazil velice sporadicky. Přišlo mi, že lidé zde nemají s náboženstvím problém. Ve městě se nacházely kostely vedle mešit a nějak to společné soužití zjevně funguje. I opravář se mi svou "panslovanštinou" snažil vysvětlit, že lidi zde neznepřáteluje náboženství, nýbrž politika. Myslím, že měl pravdu.

Po běhu a po hygieně jsem ještě nasedl na nyní odlehčenou motorku a vyjel se prozkoumat okolí města Mostaru. V nedalekém okolí kousek od města Medjugorje prý měly být pěkné vodopády (vodopády Kravica). Za prohlídku však opět poměrně tučný poplatek. Ne že bych neměl peníze, ale nemám rád tyhle profláknuté a zpoplatněné destinace plné turistů. Proto jsem prohlídku vodopádů oželel a vydal se zpět přes Medjugorji do Mostaru. Tam mě již přivítala parta 5 Čechů, s kterými jsem strávil večer. Velice příjemný pokec u pivka. Byl jsem opět ve velice dobrém rozpoložení. :-)

Den 8 (Durmitor, příroda jak z Jurského parku)

Cesta: Mostar – Nevesinje – Gacko – NP Sutjeska – NP Durmitor – Žabljak – Kemp Razvršje u města Žabljak

Neplánovaná zastávka v Mostaru přišla vhod, opět jsem byl plný očekávání, na co dál směrem na jih narazím. O národním parku Durmitor jsem toho dost slyšel – měl jsem tedy již jistá očekávání. Co mě však potkalo, to jsem nečekal. Jen člověk překročil hranice Bosny, krajina se zase rázem náhle změnila, jakoby tomu scházel plynulý přechod. První část cesty v Černé hoře vedla podél řeky Piva, v okolí se tyčily majestátní hory, dále cesta opustila řeku a odbočila na východ do hor a já již s motorkou kličkoval v serpentinách, což je pro motorkáře vždy požitek.

Počasí bylo dosti nevyzpytatelné, nahoře se honily mraky, foukal hodně vítr – scenérie to však nabízelo naprosto úchvatné. V horách jsem pak projížděl malebnými vesničkami po uzoučké vyasfaltované silnici, skutečně nic pro auta. Některé úseky, kde hned vedle silnice byl prudký svah, byly i poměrně nebezpečné. Nemohu si odpustit přirovnání k rakouské Hochalpenstrasse, kde je provoz jak na české pětatřicítce a ještě se za projetí platí nemalé peníze. Zde v Černé Hoře se člověk projíždí skoro sám a neplatí za to vůbec nic. I zde holt platí pravidlo, že nejlepší věci jsou zadarmo.

Kemp jsem vyhledal na doporučení rakouského důchodce – motorkáře, kterého jsem potkal v Mostaru. A tentokrát doporučil opravdu skvěle. Nádherný a klidný kemp v horách s krásným výhledem. Na večeři jsem zašel do restaurace ve vedlejším městě Žabljak. Jestli sem někdo někdy zavítáte, určitě doporučuji restauraci Podgora přímo v centru města. Za slušný peníz dost dobré jídlo, navíc obstojné točené pivo, což na Balkáně není úplně pravidlem.

Po večeři, když jsem odcházel z restaurace, se obloha náhle rozjasnila. Využil jsem tedy situace a za západu slunce vyrazil do hor si to náležitě užít.

Den 9 (Natěšen na Albánii, nadále však Černá Hora)

Cesta: Žabljak – Mojkovac – NP Biogradská hora – Kolašin – Andrijevica – Plav - Gusinje

Že budu z Durmitoru až tak unesený jsem nečekal. Cíl mé cesty byla však Albánie, kterou jsme chtěl vice procestovat a strávit tam i nějaký čas. Navíc počasí se mělo v horách zhoršit, proto jsem ráno využil situace, kdy bylo ještě docela pěkně, rychle sbalil věci a vydal se dále na jih směrem k albánským hranicím. Cesta oproti včerejšímu dni poněkud nudnější. Zpestření mi však opět připravily mapy.cz, které pro mě speciálně vyhledaly celou řadu “zkratek” – byly sice delší, za to horší cestou. A to doslova! Jen si tak jedu v klidu po silnici, skoro na autopilota, tu náhle asfalt končí, silnice se začíná zvedat zase někam do hor. Tu mi zatarasí cestu stádo ovcí, kolem štěkají psi, na hoře se nebezpečně honí mraky, v dálce slyším hromobití. A já začínám být opět malinko nervózní. Proklínám mapy.cz, kam mě to zase tentokrát zavedly. Otáčet zpět se mi však nechce, proto pokračuji dále v cestě. Neplánovaný offroadový zážitek opět zajištěn. Nyní zpětně to hodnotím skutečně jako zpestření cesty a skvělý zážitek, avšak v tu chvíli jsem to tak neviděl a modlil se každou chvíli, abych najel zpět na asfalt. Zvedat motorku někde v horách v dešti a bouřce se mi opravdu nechtělo. Nakonec se asi po 20 km asfalt skutečně objevil a já tak dál pokračoval směrem k Albánii.

Počasí mi tentokrát moc nepřálo, chtěl jsem dojet až do Thethu, věhlasné horské vesničky v Albánských Alpách. Na jihu Černé Hory u města Andrijevica začalo postupně více a více pršet, po chvilce se objevila i bouřka. Nezbývalo než se někde zastavit a přehodnotit plány. Zastávku jsem tak udělal v kavárně ve městě Gusinje hned u hranic s Albánií. Připojil se k wi-fi a z předpovědi zjistil, že se počasí jen tak nezlepší. Hned na začátku Albánie mě měla čekat známa silnice SH20, kterou jsem si chtěl užít a ne ji jen projet za každou cenu v dešti. Proto jsem zvolil řešení ubytovat se v hotelu někde ve městě Gusinje. Cena 20 E byla více než přívětivá, navíc se snídaní. Recepční /či majitel?/ hotelu byl navíc sympaťák, mimochodem vypadal jak kopie Freddieho Mercuryho, proto jsem neplánované zastávky v Černé Hoře ani nelitoval. Navečer ještě krátký běh kolem města, pak večeře v hotelu a šel jsem spát..

Pokračování v dalším díle..