Sólo putování na motorce Balkánem (cestopis s fotkami, 1. díl)

O tom jaké je cestování na motorce sám, mé postřehy a porovnání zemí - Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Bosny, Černé Hory, Albánie, Severní Makedonie, Řecka, Maďarska a Slovenska. A konečně o tom, že všude dobře, ale doma nejlépe.

Zavítat do východní, respektive jihovýchodní, Evropy jsem zamýšlel již nějakou dobu. Mám relativně procestovanou západní Evropu, v rámci Evropy jsem však nebyl nikdy východněji než v Tatrách. Západní země mi již začaly připadat na cestování poněkud nudné – člověk tak nějak tuší, co ho může čekat, všude je relativně v bezpečí a všude je relativně draze. To východní země jsou přece jen trochu jiné kafe, nabízí více dobrodružství a to ať v tom špatném, tak i v dobrém slova smyslu.

Jako dopravní prostředek na cestování jsem si vybral motorku -  Yamaha Tenere 700. Řidičák na ni nemám sice ještě ani rok, o to větší mi však dělá cestování s ní potěšení. Původně jsem zamýšlel jezdit (legálně) především v přírodě offroadové cesty podle mapy na TET (Trans Euro Trail), celé se to však nakonec vyvrbilo trochu jinak, o čemž se níže ještě rozepíšu.

Den 1 (Předčasné vyjetí)

Cesta: Litomyšl - Borová – Hlinsko – Havlíčkův Brod – Pelhřimov -  nějaká louka poblíž Chýnova u Tábora

Na cestu jsem se již nemohl dočkat, původně jsem plánoval vyrazit až následující den, nicméně když jsem cca v 16 hodin v práci skončil a venku bylo krásně slunečno, nechtělo se mi čekat až do následujícího dne, stejně bych nejspíš z pln očekávání ani kloudně nespal. Věci už jsem měl předchystány, cca v 18 hodin jsem tedy mohl směle vyrazit. První zastávka hned 300 m za barákem v Albertu dokoupit nezbytné jídlo a pití na cestu. Cesta směr Plzeň, kde se od čtvrtka 2.6. do neděle 5.6. konal Metalfest Open Air. První cestovní den klidný, žádné komplikace nenastaly, kempoval jsem “na divoko”, stan jsem postavil na nějaké louce kousek od Chýnova u Tábora zhruba na půlce cesty Litomyšl - Plzeň.

Den 2 (zastávka na Metalfestu v Plzni)

Cesta: nějaká louka poblíž Chýnova u Tábora – Plzeň

Vstupenku jsme měl pořízenou na celý festival, nicméně v čas pořizování vstupenek jsem ještě nevěděl, že se vydám na třítýdenní akci na motorce. Proto mi vzalo chvíli času rozhodování, jak to celé skloubit dohromady. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis – na festival pojedu, ale budu na něm jen jeden den. Hned po příjezdu do Lochotínského amfiteátru, kde se festival odehrával, mě velice příjemně překvapila naprosto jedinečná atmosféra celé akce. Metalisté jsou možná trochu podivíni, ale vesměs to jsou většinou všechno velice příjemní lidé. Stan jsem postavil ve stánkovém městečku, motorku se mi po trošce boje podařilo protlačil s sebou ke stanu. Hned se ke mně hlásili a vítali mě moji noví sousedé, což bylo milé. Akce byla celkově velice dobře zorganizovaná, bylo dostatek záchodů, dostatek výčepních míst, nikde se nestály dlouhé fronty. Hudba byla skvělá, jak se dalo očekávat. Nejlepší byly dnes již legendární němečtí Kreator, kteří tak zajistili skutečně výbornou podívanou a mně tak skvěle zakončili druhý den cesty.

Den 3 (Skrz rakouský Grossglockner až do Slovinska)

Cesta: Plzeň – Domažlice – Cham – Zell am See – Heiligenblut – Hermagor - Kranjská Gora

Jízda po rakouských silnicích je za odměnu! A to bez ironie. Obecně v Rakousku doprava tak často nekolabuje jako u nás, stav tamních silnic je lepší a pravidla a značení na silnicích daleko logičtější. Ten rozdíl je bohužel docela propastný. Mimo obec se v Rakousku může jezdit až 100 km/hod, v obcích často i 70 km/hod, což výrazně zrychlí dopravu. Navíc je vše přehledně značené, člověk se tak nemusí často dopátrávat, kolik že se v tomto úseku vlastně může maximálně jet. Průjezd Rakouskem tedy docela ubíhal. Cestu jsem si zpestřil průjezdem placeným úsekem kolem Grossglockneru. Poplatek 28 Euro za projetí cca 50 km úseku je ale však poněkud na můj vkus přes čáru. Jedná se o panoramatickou cestu plnou krásných scenérií, avšak celkový dojem mi kazí právě ta komerčnost a zprofanovanost. Všude kolem plno nablýskaných aut a motorek, poněkud se tak vytrácí pravá autenticita místa.

Rakouskem jsem i přes pár zastávek na focení prosvištěl poměrně rychle. Už navečer jsem byl na hranicích se Slovinskem. Slovinskem jsem s kamarády projížděl 3 týdny před touto výpravou, proto jsem věděl, že na mě čeká překrásná příroda. K přespání jsem si již předem vyhledal kemp Natura poblíž města Kranjská Gora. Po přijetí do kempu však nemilé zjištění, kemp je zavřený. Na dveřích od recepce však bylo tel. číslo, tak jsem zkusil zavolat. Telefon zvedl poměrně dobře anglicky hovořící týpek. Po domluvě mě nechal v kempu zadarmo přespat, což bylo opět velice milé gesto. Mám já to ale zatím štěstí. Po chvíli po mně do kempu dorazili ještě další dva tuláci – Holanďan s Kanaďankou. Využili situace a v kempu se také zadarmo vyspali. Trochu jsem s nimi pokecal, cestují již několik měsíců pěšky, procházejí italské a slovinské hory a celkově si užívají svobody. Spát jsem šel relativně brzy. Hned po postavení stanu začalo vydatně pršet, takže to tentokrát opět pěkně vyšlo.

Den 4 (První pád na motorce ve Slovinsku)

Cesta: Kranjská Gora – Vršič – Bovec – Mangart – Bovec – Tolmin – Ajdovščina – Sežana – Koper – Isola - Piran

Ráno jsem se probudil do krásně prosluněného dne. Na nic jsem nečekal, rychle sbalil věci, nasedl na motorku a vydal se směrem na jih. Plánem bylo napojit se na již zmíněný TET. Jedná se o projekt (Trans Euro Trail), na webových stránkách projektu je k dispozici mapa převážně offroadových cest v rámci Evropy, kde se dá legálně na motorce jezdit. Původní záměr byl napojit se na tuto trasu právě ve Slovinsku a dojet po ní až na jih Albánie. Nejdříve jsem si však ještě chtěl normálně po silnici projet Triglavský národní park a pak vyjet po nejvýše vybudované silnici ve Slovinsku až k hoře Mangart. Scenérie Triglavu byly skvostné. Nevím čím to je, ale slovinské Alpy se mi líbí poněkud více než ty rakouské – mají takovou svou charakteristickou atmosféru.

Vrcholem dne byl výjezd na Mangart. Cesta sice oficiálně zavřená, ale projet skoro až na vrchol se přesto dalo. Poslední úsek cesty byl však zatarasený lavinou sněhu. A ačkoli byla cesta oficiálně zavřená, nahoře se i přesto nashromáždil dav turistů. Nechci si ani představit, jak to tam musí vypadat, když je cesta oficiálně otevřená.

Po Mangartu mě již čekal zmíněný TET. První úsek cesty byl klidný, pěkně pohodička po silnici, zavedl mě opět do serpentin v horách v Julských Alpách, opět se mi naskytly překrásné scenérie.

Po cca 100 km se však náročnost cesty začala exponenciálně zvyšovat. Nejednou se mi stalo, že jsem nevěděl, zda jsem skutečně ještě na nějaké cestě nebo ji právě s motorkou vytvářím. Cca po 50 km ježdění v terénu musela zákonitě přijít první komplikace a tou byl pád. Že se v terénu padá, s tím člověk tak nějak počítá, přece jen se této komplikaci chce vyhnout – o to víc, když cestuje sám a má plně naloženou motorku. Zvednout a postavit motorku není vždy úplně jednoduchá věc. Tentokrát se to podařilo, problém byl však se v úzké cestě v lese s motorkou otočit. Po asi 20minutovém manévrováním na místě a celkovém vyčerpání po poměrně náročném dni jsem se rozhodl, že TET pro tento den opustím a do cíle, kterým se mělo stát nějaké přímořské městečko ve Slovinsku, dorazím po silnici. Moje přesvědčení navíc utvrdil rakouský motorkář, kterého jsem potkal ještě v lese na cestě zpět k silnici. Ten projížděl TET také, avšak na lehčí motorce a nutno říct že nejspíše také s poněkud většími zkušenostmi s jízdou v terénu. Zmínil se, že některé úseky ve Slovinsku, které jsem měl ještě v plánu jet, byly dosti náročné i pro něj. Pneumatiky, které mám na své motorce , jsou navíc poněkud kompromisem mezi jízdou na silnici a jízdou v terénu. Nejsou tedy úplně trailové, pro některé náročné cesty offraodem jsou tedy nevhodné. TET jsem tedy přeskočil a do cíle – malebného městečka Piran celého se rozprostírajícího na malém poloostrově na jihu slovinského pobřeží – jsem se dostavil již po silnici. K večeři si dal za odměnu dary moře a pár piv. Přespal jsem v kempu kousek od města.

Den 5 (Průjezd Chorvatskem a první “balkán”)

Cesta: Piran – Portorož – Buzet – Rijeka – Senj – NP Plitvická jezera – Knin – kemp Peruca poblíž města Vrlika

Slovinsko se možná řadí mezi balkánské země, ale naprosto  se od ostatních zemí Balkánu odlišuje. Je to velice vyspělá a kultivovaná země, všude vesměs čisto a pořádek. To se však již nedá úplně tak říct o Chorvatsku. Hned po překročení hranic náhle změna. Opět nesmyslné značení na silnicích, na úplně rovné silnici max 90 km/hod a z ničeho nic značka na 40, po chvíli zas 60, teď člověk neví, kdy tahle značka končí, jestli za další křižovatkou (co za ní však požadovat?) nebo kdy přesně. Trochu mi to opět přimělo domov. Nutno ovšem uznat, že jsme na tom přece jen o trošku lépe.

Ze Slovinska jsem vyrazil docela pozdě, cca kolem 9. hodiny. První úsek cesty byl podél moře, průjezd Istrií a poté opět podél pobřeží v Chorvatsku až ke městu Senj. Cesta nebyla z důvodu úmorného vedra a poměrně velkého provozu moc příjemná. Za celý den jsme narazil asi 4x na policisty, naštěstí mě nikde nestavili. Je pravda, že jsem se snažil jezdit podle předpisů, i když to byl místy opravdu boj. Ze Senj jsem zamířil pomalu do vnitrozemí. Ráz krajiny se náhle začal dost měnit, provoz zcela prořídl. Abych byl přesný, za hodinu cesty jsem narazil průměrně asi na pět až deset aut. Nemění se však jen ráz krajiny ale i tamní poměry, člověk najednou naráží na chudší obydlí a větší nepořádek. Přijde mi však, že zde platí jistá nepřímá úměra. V čím chudší oblasti se člověk nachází, tím příjemnější lidé tam jsou. Najednou mě začali lidé spontánně zdravit, mávat. I tahle nepatrná gesta značně člověku zpříjemní cestu.

Zastávka u Plitvických jezer byla zklamáním. Chtěl jsem se jen na moment zastavit a nasvačit se při pohledu na krajinu, kde se točil věhlasný Vinnetou. Vstupenka však astronomická (asi 250 Kun), za 10 min pokochání se jsem se slušností odmítl takovou sumu platit.

Na motorce se vydávám dál na jih a užívám si, jak se s každým ujetým kilometrem mění ráz krajiny, opět se nacházím v horách, tady v Chorvatsku poněkud vyprahlých. K přespání jsem vybral kemp Peruca – nádherné a klidné místo u jezera. Projíždějícím vřele doporučuji!

Po postavení stanu jsem si na večeři zajel do nejbližšího městečka Vrlika. Číšníkovi říkám, že chci nějaké typické chorvatské jídlo, načež mi přinese steak s hranolky. Dobré to bylo. Ale typické chorvatské? No nevím.:-) Za úsvitu slunce se vracím zpět do kempu, prostředí a všechno okolo na mě působí skoro až magickým dojmem. Nemohu už se dočkat následujícího dne, kdy opustím EU, data a veškerý komfort.

 Pokračování v dalším díle..